O svatém Vojtěchovi

Farnost je zasvěcena svatému Vojtěchovi, který podle pověsti zde učinil zázrak – vrátil zrak hraběnce, která byla slepá. Na jeho počest zde nechala vystavět kostel. roku 997 Vojtěch zemřel mučednickou smrtí v Prusku. později byl prohlášen za svatého. Biskup Vojtěch. Prvním biskupem v nově zřízené pražské diecézi byl Sas Dětmar, muž, který u nás žil po léta a ovládal zdejší jazyk. Po Dětmarově smrti se r. 982 ujal správy církevní provincie – jako druhý biskup v pořadí a první Čech – patrně nejvzdělanější člověk v zemi, syn knížete Slavníka Vojtěch. Získal všeobsáhlé znalosti studiemi v saském Magdeburgu. A byl nadšeným přívržencem hnutí, které se tehdy šířilo z francouzského benediktinského kláštera v Cluny (v dnešním Burgundsku). Hlavním principem tzv. clunyjského hnuti byla myšlenka vymanění církve z dosavadní podřízenosti světským feudálům. Kultivovaný, hluboce nábožensky cítící Vojtěch žil pro ideu mocné, nezávislé, církevní kánony dodržující organizace křesťanů. Odmítl doma vystupovat v roli kaplana pražského knížete, pokusil se dodat biskupskému úřadu plné vážnosti i politické váhy. Ale dostal se pro to do vleklých sporů, a to nejen s panovníkem. Popudil proti sobě též feudály, ba dokonce část kněžstva, neboť horlivě brojil proti pohanským přežitkům, proti formálnímu křesťanství, které se rozmáhalo (lidé byli „křesťany jen podle jména“ – tj. pouze tím, že přijali křest), odsuzoval tehdy běžná manželství kněží, mnohoženství, obžerství boháčů, nedodržování postů i řady jiných církevních předpisů. Boj Vojtěchův však nepřinášel kýžené výsledky, proto nakonec znechucený biskup opustil diecézi i zemi. Ještě jednou se nechal přemluvit a nakrátko se do Čech vrátil. Po vyvražděni Slavníkovců, jejichž byl čelným příslušníkem nebylo pro Vojtěcha nadále ve vlasti místa. Nalezl azyl v Polsku, avšak – zklamán životem a zlomen tragédii rodu – opustil své útočiště v Hnězdně, aby se vydal za pohany do Pruska. Tam r. 997 nalezl, co hledal – smrt mučedníka. Později byl biskup Vojtěch církví prohlášen za svatého. (Předlohou portrétu byla stříbrná plastika, tzv. herma, která tvoří součást svatovítského pokladu. pochází ovšem z dob Vojtěchovi vzdálených, ze 14. století.).